Lidská duše je ze své podstaty schopna dávat i přijímat lásku a cítit se bezpodmínečně milovaná svými rodiči i vesmírem. První zážitky spojené se vstupem do těla a později s porodem se otisknou do naší mysli jako prvotní obraz života. Přesně to, co před, při a bezprostředně po narození prožijeme, si odneseme do života jako standard našeho bytí, primární životní pocit, o kterém hovoříme jako o tzv. limbickém otisku. Tato uložená představa následně udává, jak se budeme v tomto životě cítit a jaké lidi k sobě budeme přitahovat. Pokud se rodíme v bolestech, po porodu nás oddělí od matky a nešetrně s námi zachází, nebudeme se na světě cítit nejlépe.
Limbický otisk je paměťová stopa, která je velmi silně otištěna v každém z nás. Seminář Limbický otisk je terapií prvotního porodního traumatu. Nabízí příležitost změnit toto staré naprogramování a znovu prožít zážitek vlastního zrození, tentokrát v lásce a míru. Novým a přirozeným příchodem na svět je možné zhojit traumata a uložit nové nastavení. Zároveň tím dosáhneme růstu své duše skrze zpracování traumatu a umožníme si realizovat své skutečné poslání na světě. Vedlejším produktem je rovněž skutečnost, že se člověk začne na světě cítit dobře – jako vítaná a milovaná bytost.
Cílem semináře Limbický otisk není opravit staré naprogramování, ale dovolit si prožít přirozený a zcela nový příchod na svět. To umožňuje hlubokou transformaci duše a otevírá cestu lásce a radosti.
Co je porodní trauma?
Porodní trauma můžeme pro lepší pochopení rozdělit na tři části. Na traumatu z početí (okamžik, kdy duše vstupuje do těla a poprvé uvidí systém, do kterého vstupuje z pozemské perspektivy), trauma z porodu (okamžik průchodu dítěte porodními cestami ven z těla matky) a trauma placentární (trauma z předčasného a necitlivého oddělení placenty). Nejnovější výzkumy v této oblasti ukazují, že právě placentární trauma hraje velmi často zcela klíčové postavení.
Placentární trauma je spojené s poporodním obdobím počínající momentem, kdy je pupeční šňůra přestřižena a dítě odděleno od placenty, nikoliv od matky. Oddělení od matky nastává, když se placenta odloučí od děložní stěny a vyjde ven. Placenta je většinou spojovaná s matkou, protože vyrůstá z děložní stěny, kde po odloučení zanechá ránu. V našem myšlení se stala součástí těla matky. Je považována za užitečnou pouze během těhotenství a stává se nadbytečnou po porodu dítěte. Pupeční šňůra je v západních kulturách přestřižena hned po narození dítěte.
Tato část porodu je traumatická především proto, že lidé ignorují fakt, že placenta vzniká z oplodněného vajíčka a je proto součástí dítěte. Tím, že k ní přistupujeme jako k součásti matky, se vlastně distancujeme od části sebe sama. Jakékoliv odloučení způsobuje emocionální bolest. Naše placenty od nás byly při porodu násilně a bez úcty odňaty. Bylo s nimi zacházeno jako s odpadem nebo s materiálem, jenž posloužil k výrobě kosmetických produktů. Pupečníková krev obsahující kmenové buňky putovala do krevních bank, kde čekala na použití při transplantacích. Toto je hlavní faktor přispívající k našim pocitům oddělení, opuštění, křivdy, samoty a ztráty identity. Mylné připisování placenty matce je jedním z klíčových aspektů vzniku traumatu.Na seminářích se jen stačí o tomto novém pohledu zmínit a hned se dostaví účinek. Zdá se, že to spouští proces, při kterém dochází ke znovu přivlastnění ztracených placent. Lidé tento zážitek často popisují jako rozpomenutí se na něco, co v hloubi duše vždy věděli.
Práce s placentárním traumatem
Terapeutický proces lze pro lepší představu rozdělit do šesti obecných fází:
1. Přijetí faktu, že pokud jsme byli odstřiženi od placenty, máme placentární trauma.
2. Rozpoznání toho, že nevědomky trpíme symptomy placentárního traumatu a pravděpodobně je připisujeme něčemu jinému. Jakmile přijmeme placentární trauma (první fáze), je pouze otázkou času rozpoznání jeho příznaků (druhá fáze). Jsou většinou pociťovány v břiše např. jako neurózy, pocitu hrůzy atp.).
3. Fáze znovu přivlastnění si placenty jako naší součásti.
4. Začlenění ztracené části sama sebe - našeho éterického těla.Výsledkem sjednocení je pocit celistvosti, který předčí pocit sjednocení prožívaný v předchozí fázi přivlastnění si placenty.
5. Rozpoznaní a vyvarování se chyb v budoucích životních situacích. Poznání, v jakých životních situacích se jeho placentární trauma hlásilo o slovo.
6. Sžití se ztrátou a nemožností mít něco, co nám náleží (živiny z placenty). Živiny a energie, které byly určeny pro nás, jsme nikdy nedostali. Tato ztráta způsobuje pocit frustrace, který přenášíme do mnoha životních situací a obvykle z něj nedokážeme najít východisko. Cílem je akceptovat tuto skutečnost, abychom mohli v rámci možností existovat. Tak získáme sílu napojit se na nové zdroje.
Proč je tak důležité osvobodit se od placentárního traumatu?
Téměř všichni jsme se během počátečních hodin našeho života stali obětí této pomýlené víry. Víry v to, že jsme odděleni od naší matky, nikoliv od placenty. Víry, že placenta náleží matce a že náš vztah k placentě není důležitý. Dechová terapie a rebirthing, stejně jako jiné terapie potvrzují, jak hluboce naše první zážitky ovlivňují vnímání reality. Jelikož většina z nás přisuzuje vlastnictví placenty matce, nepovažuje se to za narušení lidské duše, ale za normální věc. Jak známo, chyba vede k další chybě… a tak tato pomýlená víra o počátečním vývoji našeho těla vytvořila síť iluzí, na které zakládáme naši realitu. Uvědomění si tohoto chybného pojetí a jeho nápravu je vzrušující a podnětnou možností pro celé lidstvo.
Důležité je také podívat se na tuto zkušenost z pohledu placenty. Placenta je schopná cítit a vykazuje také určitou míru inteligence. Hlavním pocitem z pohledu placenty je děs a vztek z opuštění, bezcennost a odmítnutí a následně pocity radosti a míru doprovázející akt sjednocení.
Radha, 2013
Více informací naleznete na www.lotosovyporod.cz
Literatura:
Rachana S.,: Lotosový porod, Tvořivá škola 2013
Rozhovor s Radhou: ROZHOVOR PRO MAGAZÍN MAITREA